Jak zkrotit elektronkového dinosaura

Jak se kytarové zesilovače v průběhu let vyvíjely, byly postupně prošpikovány bezpočtem technických inovací. Výrobní techniky byly ke dnešnímu dni optimalizovány až do bodu, který se takřka blíží dokonalosti. Navzdory všem vylepšením je ale v signálním řetězci všech, i těch současných lampových zesilovačů v tom nejkritičtějším místě jedna součástka, která dokáže být stejně temperamentní a rozmazlená jako ta najnafrněnější primadona. Ironií je, že se jedná právě o součástku, díky které může být výsledný zvuk zesilovače plný a bohatý a stejně tak může způsobit úplný opak. S touhle nestálou těkavostí se zejména kytaristé se museli chtě nechtě smířit. Tou součástkou je elektronka.

Jak zkrotit elektronkového dinosaura

Vloženo 28. 08. 2024

Při pohledu na současnou výrobu elektronek zjistíme, že se za poslední desetiletí téměř nezměnila. Asi nás nepřekvapí, že se stále vyrábí jak „za krále Klacka“, světelné roky daleko od standardů čistých prostor dnešní výroby elektronických součástek.

Zejména výkonové elektronky v koncovém stupni zesilovač pracují pod velkým zatížením a nelze je jednoduše „jen tak“ vyměnit.. Výkonové elektronky jsou pro většinu zesilovačů dodávány v sadách po dvojicích nebo čtveřicích a většinou je také třeba provést i nějaké dodatečné doladění, aby se nastavilo předpětí každé elektronky – tedy, aby se dosáhlo optimálního provozního bodu. Je to bod, který je klíčový pro zajištění budoucí spolehlivosti a trvanlivosti elektronky a kvality zvuku lampového zesilovače.

Krátká odbočka: Ve většině elektronkových zesilovačů pracují výkonové elektronky v párech. I v nejmenší možné kombinaci – řekněme jeden pár výkonových elektronek, jako jsou ty v TubeMeister Deluxe 20 – musí dvě elektronky spolupracovat v dokonalé symbióze - každá zesiluje jednu půlvlnu zvukového signálu. Společně jsou silné, ale pokud nespolupracují -  slabé. Čím lépe jsou obě elektronky vzájemně sladěné, tím je signál symetričtější a sladší a kytarista je se zvukem a charakterem chování zvuku spokojenější.

Elektronky se dodnes vyrábějí převážně ručně. Při pohledu přes skleněný obal do útrob není třeba inženýrského vzdělání, abyste viděli, že subtilní plíšky a drátky budou choulostivé, citlivé součásti, jejichž tolerance se mohou lišit. Pokud bude mít pracovník s pinzetou a pájkou na montážní lince špatný den, je pravděpodobné, že elektronka nebude mít dlouhou životnost. Není ani neobvyklé, že se ve skleněném obalu elektronky usadí nějaký prach nebo nečistoty. Kupodivu -  trocha té špíny ne vždy nepříznivě ovlivňuje tón. Jinými slovy, naprosto precizní elektronka prostě nemusí nutně znít lépe.

Vnitřní části jsou sestavovány stále ručně – není tedy divu, že všechny elektronky musí být poté přesně měřeny. Sečteno a podtrženo: Každá elektronka je ve své podstatě jiná, každá elektronka je jedinečná, protože i ty nejmenší odchylky parametrů v konečném celku mohou mít na cokoli vliv. V každém případě se elektronky nevyrábí za podmínek, jako jsou sterilní prostory. Nahlédněte do typické dílny na výrobu lamp a budete jistě souhlasit, že prostředí by mohlo být považováno za moderní možná před sedmdesáti lety, ale zdaleka nedosahuje dnešních standardů pro výrobu elektronických součástek.

S odhodláním zajistit trvale vysokou úroveň kvality výstupních elektronek v úzkém tolerančním rozsahu výrobce Hughes and Kettner v roce 2009 vyvinul do značné míry automatizovanou metodu testování elektronek. Měří a ověřuje vlastnosti a parametry výkonových elektronek v reálných podmínkách. S tímto nástrojem je pak snadné otestovat a vybrat ty správné elektronky a sestavit dokonale sladěné páry a čtveřice. A právě to je důležité, protože parametry vybraných elektronek musí být co nejvíc podobné, ne-li totožné, aby byl zajištěn jejich hladký provoz v zesilovači  a jeho jiskřivý tón.

Tento nástroj se nazývá Vacuum Tube Inspector nebo zkrátka VTI. Funguje takhle: Poté, co elektronky dostanou trochu času, aby se zahořely, udeří je napětí až 4 000 voltů jako v obvodu zesilovače, a to bezpečně odhalí jejich případné slabiny. Navíc - malá gumová palička působí mechanickým namáháním, aby simulovala vibrace, které otřásají zesilovačem v horní části reproboxu během hraní nebo například během přepravy. Jinými slovy, VTI buší do elektronky, aby zjistil, jak bude reagovat, když půjde do tuhého. Případná špína, prach a jiný cizí materiál uvnitř lampy se během testu spálí, což zajišťuje, že elektronka bude už od začátku stabilnější a odolnější.

Kromě toho je VTI schopen simulovat fyzické mechanické zatížení, jako jsou vibrace, a sledovat chování elektronky v určitém časovém období a zapsat tyto informace to do výsledků měření. Toto testování, které trvá asi půl hodiny včetně doby zahřívání, umožňuje vyvodit až pozoruhodně přesné závěry o spolehlivosti elektronky a kvalitě zvuku. Jak se ukázalo, pouze asi 70 % všech testovaných elektronek je dostatečně dobrých pro použití v kytarových zesilovačích. Od roku 2009 neopustila Hughes and Kettner žádná elektronka bez toho, aniž by prošla tímto testováním.

Výkonové elektronky jsou sofistikované a jednoduché. Designově jsou choulostivé, přesto musí být dostatečně bytelné, aby vydržely velké mechanické a tepelné zatížení. V éře chytrých telefonů, DSP a nano technologií jsou to relikvie z éry dávno minulé. Systém VTI je zde proto, aby tuto technologii přizpůsobil současným standardům a současným požadavkům. Zjistí a minimalizuje slabé stránky elektronek, aby maximalizoval jejich sílu – náš tón.

Musíme se smířit s tím, že stoprocentní jistota tu nebude nikdy, ale praxe ukázala, že elektronka testovaná na VTI se dokonale hodí pro dlouhou životnost v zesilovači. Pokud pak učiníte snad samozřejmá opatření – jako je opatrné zacházení s elektronkami, které jsou ještě horké, vyhýbání se prudkým vibracím, vlhkosti ve zkušebně – pak můžete snadno pracovat se sadou elektronek koncových zesilovačů roky, možná dokonce desetiletí.

Ano, elektronky se zdají jako přežitek minulosti, ale možná i proto je důvod, proč na nás kytaristy dodnes mají téměř nepopsatelné kouzlo!